Živočichové v australské domácnosti ale zvyknete si

Než usednu venku na zahradní křesílko, zvednu podušku. Musím se podívat, co kdyby pod ní něco bydlelo. Něco, co by mě mohlo kousnout, štípnout nebo bodnout do zadku. Je jistě krásné žít v souladu s přírodou, s rostlinami a 

živočichy, kteří nás obklopují. Až na to, že mě tady v Austrálii  často obklopují takoví živočichové, se kterými v harmonii žít při nejlepší vůli nelze. Posuďte sami. A obezřetnosti přitom  není nikdy nazbyt.

Večer máme táborák. Sedíme venku kolem ohně, je už tma. Než usednu na dřevěnou lavičku, pro jistotu si na ni posvítím baterkou. A dobře jsem udělala! Posadila bych se akorát na tohoto pavouka!

Záludné jsou i obrovské pavučiny, hlavně v babím létě. Nejsou vůbec vidět, jsou nataženy od stromu ke stromu na velikánské vzdálenosti.

Člověk se do takové pavučiny úplně zamotá. Ta je navíc lepkavá a dobře přilne na obličeji. Je to odporné. Rukou si lepkavé kousky strhávám z tváře, očí, pusy. Ale nejde to dobře. Vlákna drží a drží, trhám je po kouskách a štípu se do tváří. Je to trochu jako z hororového filmu o slizských mimozemšťanech Alian vs Preditor.  Navíc vím, že někde nablízku je dozajista nějaký ohyzdný, s velkou pravděpodobností velký pavouk, kterému jsem nechtě vlezla do revíru.

Ačkoliv vše doma i venku pečlivě uklízím, i u nás se najdou pavouci, černé vdovy. Rády se uhnízdí na všelijakých ne dobře přístupných místech. Mají rády plech a kov, takže nikdy, ale opravdu nikdy nejdu do garáže nebo plechové zahradní šopy za tmy bez pořádného světla. To zrovna, abych tam tak  beze světla po něčem šmátrala. Našla jsem je ale skryté v kovových rozích vespodu venkovního stolu, pod držákem na zahradní hadici, v elektrických hodinách. Naštěstí stačí jen postříkat sprejem a je po nich. Nejsou tam samy.  Mají tam i svá velká bílá vajíčka. A pak také mrtvolky jiných pavouků, brouků a much. To je nastřádaná a uschovaná potrava pro malé pavoučky, vdovičky, aby měli co papat, až se vylíhnou. No není to hezký pohled.

No a mravenci, to jsou také čiperové. Usadí se, kde se jim zachce. Naposledy se nastěhovali do zařízení na automatické otevírání a zavírání závory u vjezdu do areálu kempu. Jemná mechanika a eletronika  neměla pro nové nájemníky pochopení a závora se začala  chovat více než podivně.  Prostě si dělala, co chtěla. Na dálkové ovládání s čipy nereagovala, zato se sama naprosto nevyzpytatelně  otvírala a zase zavírala úplně od sebe. Bylo to trochu strašidelné. Hosté, řidiči a návštěvníci pro toto neměli pochopení a dožadovali se v recepci rychlé nápravy.

V posledních letech panují velká sucha, a tak zvířata hledají vodu. Například vodní želvy. Ty se chudiny vydávají za vidinou vody často i přes silnici.  Tam ovšem jejich pouť  smutně končí pod koly aut. Častokrát ale hodný a přírodymilovný Australan zastaví a milou želvu přes cestu přenese. Odvděčí se mu milá želva? Ale jistěže. Milá želva, která se cítí člověkěm ohrožena (nechápe, že jí právě někdo zachraňuje život), na něho vystříkne ze svého tělního otvoru nevábnou tekutinu šíleného smradu. Podobný systém jako skunk. Pro dobrotu na žebrotu. Protože ten želví smrad na člověku ulpí a než povolí, trvá to pěkných pár dní.

Já jsem také milovník přírody, také zastavím a želvu chci přenést. Ale držím si ji pěkně daleko od těla, paže natažené, co můžu, obličejem od ní a spěchám, jako by mi za patami hořelo. Opatrně želvu položím do trávy a utíkám do bezpečné vzdálenosti. Dobré, tentokrát to proběhlo OK. Želva, které se tu říká "smraďoch" (teď už víme proč,) bude alright. Želva byla tak alright, že ze samé radosti a vděčnosti nám nakladla vajíčka do odpadu u bazénu, čímž ho dobře ucpala. Ten odpad.  Pro pánakrále!

A pak jsou tu ještě vosy.

Myslím, že se jim říká bahenní.  Bahenní vosa se usadí ve všem, co má kulatou díru, a pilně ji začně ucpávat.  My máme nějaké velmi pilné vosy, neboť už ucpaly výfuk u sekačky na trávu, u vysavače na listí, u vyžínače. Milují ucpávat  i pily a vodní čerpadla. Člověk si toho na první pohled nevšimne, normálně nastartuje, ale až ten přístroj začne kuckat, čoudit a dýmit, pak se teprve ukáže, co vosa způsobila.

Člověk si zvykne na všechno, když musí. Australani vesměs milují svou přírodu. A na své živočichy jsou hrdí právě z toho důvodu, že většina se vyskytuje  pouze a jenom zde v Austrálii.

 No ale někdy si potichu říkám, není co závidět.