Jak jsem žádala o australské pasy pro děti

Chtěla jsem dětem tady v Austrálii vyřídit cestovní pasy. Netušila jsem ovšem, do jaké štrapáce se to pouštím. Nejdřív ze všeho se musela 

ověřit totožnost a právo dítěte na australský pas. Protože ani jeden z  nás, rodičů, není Australan, o udělení občanství pro dítě, ač se zde narodilo, se muselo žádat na příslušném ministerstvu.  Online. Přes jejich webovou stránku.  Lidský faktor už není potřeba. Online vyplním dotazníky a formuláře. Online zaplatím. Online mi přijde automatická odpověď o přijetí mé žádosti a o obdržení platby. Jsem automatickou zprávou vyzvána, abych čekala. "Nekontaktujte nás, nepiště nám, čekejte."  Stejně ani není, kam se obrátit.  Systém je automat.  

Automat ale přece jen veškeré  poskytnuté údaje zvážil, mé peníze spolkl  a nato pak vyhodnotil, že děti právo na občanství mají.  A tak mi přišlo osvědčení o úznání  jejich občanství. Sice se zde narodily, ale ani to není automatická vstupenka do Austrálie, jak jsem se přesvědčila.

Nyní nestojí už nic v cestě zažádat na příslušném kompetentním úřadě o pasy. Tím příslušným místem je pro nás pošta. Vyzvedla jsem nutné formuláře a ochotná paní u přepážky mi dala rovnou i několik  náhradních, jakože pro jistotu, kdybych některý  zkazila.

Načež se ještě oba kloučci museli vyfotit. Tedy vylézt na vysokánské štokrle u bílého fotoplátna a tvářit se normálně. To je u malých dětí ale nadlidský výkon.  Jeden se totiž  furt chechtal  (připadal si jako nějaká  filmová star čili hvězda) a druhý pořád brečel. Oba balancovali na té stoličce a já je zachytávala, takže všude na fotkách byly vidět i mé ruce. No prostě divadlo.

 Pak se mladšímu dítěti  podařilo z té stoličky spadnout.  Zpátky už nechtěl, česky pištěl, že se bojí, a utíkal mi mezi regály  s papírnickým zbožím.  Někteří  lidé ve frontě  mu začali fandit a slovně ho povzbuzovali: "Go, go, go."  Nakonec jsem oba spratky zpacifikovala, jednak výhružkou a jednak slibem koupení  nového autíčka. Plácnutí po zadku nebo jiný podobný  fyzický trest je zde zakázán.

Ačkoliv se na pas potřebuje fotka pouze jedna, já musela koupit celý aršík po osmi za dvacet dolarů, tedy dvakrát.  Vyfocená fotka se poté dala na přezkoumání do počítače. Systém ale fotku vyhodnotil negativně. Tedy ji neakceptoval.

 Ačkoliv se děti tvářily jak měly, a přesně podle předpisů koukaly ztrnule a vyjeveně vpřed, aniž by pohly brvou, systém stejně tvrdil, že fotky nepřijme.  Zmocňovalo se mě zoufalství a cloumal mnou vztek.

Fronta zájemců o poštovní služby, která se za námi vytvořila, se prodlužovala, a lidé začínali býti netrpěliví.

Načež poštovní úřednice, které  už asi také došla trpělivost, několikrát  stiskla manuálně reset a systém nějakým způsobem přelstila. 

Mohli jsme vítězně odkráčet s fotkami, které mi ještě přijdou na památku i mailem. Jak milé.

Tak teď jen ty formuláře. Takový formulář na pas, to není jen tak.  Dokladů, které dokládaly, že jsem matka, že děti jsou děti a že jsou naživu (!), jsem musela doložit několik. Vyplnit lejstro o dětech museli otec i matka. I když v Austrálii se už dávno otec a matka nepoužívá, protože jsou to termíny genderově nevyvážené, jak jistě sám čtenář uzná, máme zde genderově vyvážená slova rodič jedna a rodič dva. Takže rodič jedna i rodič dva musel každý na svou zvláštní  stránku znovu a znovu vyplňovat údaje i o sobě i o dítěti. Rodič jedna se musel dole podepsat, ale ne jen tak, ale před svědkem, který uvedl své plné jméno a rovněž se podepsal. Zároveň se zavazoval, že není nikterak příbuzný s rodičem jedna nebo s rodičem dva nebo s dítětem.  I rodič dvě musel udělat totéž. Totiž podepsat a osvědčit před nepříbuzným svědkem.

Za třetí se musel najít garant dítěte. To je osoba, která je občanstvím Australan nebo Australanka,  není s nikým příbuzná, ale zná dítě nejméně dvanáct měsíců. Navíc  musí vykonávat jedno z povolání, která jsou uvedena na zadní straně formuláře.  Je to oficiální seznam  ministerstvem uznaných profesí.  Každá má i příslušné identifikační  číslo. Úřední šiml prostě řehtá.

Takovou osobu zase nebylo tak lehké najít. Ani by člověk nevěřil, kolik v Austrálii žije ne Australanů. Tak se ukázalo, že lidé, kteří přicházeli v úvahu, byli občané Británie, Nového Zélandu či jiné země a v Austrálii měli pouze trvalý pobyt.  Nebyli její občané a nevlastnili  australský pas. Ačkoliv tu žili již deselitetí, někteří téměř celý svůj život, nikdy si nedělali hlavu s tím, že nejsou občany této země.

Jiní, kteří byli Australané, zase nesplňovali údaje o povolání.

Nakonec jsem ale našla Australanku s opravdovým A a její profese navíc byla na seznamu ministerstva. Děti znala více než dvanáct měsíců, takže hurá. Ta nakonec vyplnila další část formuláře, včetně svých osobních údajů a adresy.  A vše stvrdila podpisem.

Ale to není všechno! Musel se najít garant fotografií.  Na fotku dítěte musel tento garant napsat, že "toto je pravá fotografie XY" a podepsat. Tedy se zavázal, že dítě na fotografii je to samé dítě, pro které je vyžadován pas.

Začínala jsem toho mít dost.

S celým fochem lejstrer, fotek a doprovodních materiálů, které musely být v originále, jsem se opět vypravila na poštu a zařadila se do fronty.

Když na mě přišla konečně řada, všechny mé formuláře i dokumenty  převzala a pak i překontrolovala jedna úřednice. Po ní pro jistotu to samé ještě druhá. Originály rodných listů a ostatních dokumentů se musely okopírovat.  Na malé předpotopní kopírce to trvalo celou věčnost. Za mnou už stojí  hafol  lidí. V žabkách přešlapují na místě. Automatické vchodové dveře na fotobuňku se samy otevírají a zase zavírají, jak o ně nechtě někdo z čekajících omylem zavadí.

Vše ještě jednou podepisuji před úřednicemi. Obě ještě ověřují moji totožnost, rovněž okopírují můj doklad totožnosti , tedy ID, a kopii přidají na již  tak vysokou hromádku papírů. Blížíme se do finiše.

Teď jen zaplatit. Konečně odejít. Čekat.

Po měsíci jsem našla ve schránce jeden pas. Trvalo asi týden a přišel i druhý. 

Konec dobrý všechno dobré. I když ne tak docela. Přišel totiž covid 19, nečekán a nezván, a zatočil s mými plány na hezké prázdniny v Česku. Australská vláda uzavřela hranice země a Australani (až na výjimečné případy) nesmí opustit Austrálii a vycestovat do ciziny. Jak smutné!