Moje trable s australskými živočichy

Chystám se vyprat. Vyndávám bezmyšlenkovitě špinavé prádlo z prádlového koše a dávám je pomalu do pračky. Ještě poslední kousek a je to. "Oh," vykřiknu a zkoprním. "Co je zase tohle?" Na dně prádlového koše

vidím, teď už je trochu na placku, malého  škorpióna! Chudák, ten měl  teda smrt. Byl  zavalen haldou špinavého prádla.  Ale jak se tam dostal? Snad někdo z nás nosil tričko se škorpiónem?

V Austrálii jsem už musela překousnout kdeco.  Mimo jiné  jsem se musela  naučit  žít s místní zvířenou. Nemám ani tak na mysli roztomilé klokany, chlupaté medvídky koala,  exotické barevné papoušky. Myslím  tím takovou tu australskou havěť,  která vůbec není roztomilá, naneštěstí  je ale někdy velmi  družná.

Tak například včera. Přivezli nám na vozíku dřevo na zimu. Budeme ten metrák dřeva  muset složit ručně. Beru si rukavice a budu polínka, spíše polena, jedno po druhém skládat úhledně do hraničky. Na poslední chvíli si všimnu docela velkého pavouka na jednom z nich. Brr. Fuj.  Ta představa, že jsem se ho málem dotkla.  Taky mohl rychle přeběhnout na moji ruku a utíkat dál. Chudák pavouk, měl v tom poleni asi bydlení, a teď skončil u nás na dvorku, kde ale vůbec není  vítán!

Kvůli pavoukům  a podobným tvorům nenechávám  přes noc  venku  ani boty. Vůbec nejhorší jsou  vysoké měkké válenky nebo gumáky.  Člověk nikdy neví, co se v nich může přes noc ubytovat a zabydlet.  Ani krokáče nebo tenisky  si  neobuju hned. Když už je někdy zapomenu venku, alespoň je pak obrátím  a vytřepu.  Jinak bych se klidně mohla dočkat píchance nebo kousance nějakého vyrušeného hmyzu. Popřípadě bych si tento hmyz  mohla dobrovolně přinést domů a i s botama uklidit do botníku nebo do skříně. V noci by pak nezvaná žoužel vylezla ven.

Zrovna nedávno jsme si dali s dětmi na trávu deku, na které si hrály, jedly a válely se. Když jsem ji pak chtěla vytřepat, srolovat a uklidit domů, našla jsem v ní skrytého velkého chlupatého pavouka. No přinést deku domů, to by byl jekot.

Však se mi už několikrát  stalo, že jsem našla večer v ložnici na stěně  obrovského chlupatého pavouka, který sice údajně "nic nedělá", ale ta představa, že mám něco takového u své postele a v noci, je děsivá  i tak.

Mravenci jsou kapitola sama pro sebe. Zmíním teď jen bílé mravence, kterých se tu  lidi bojí. Ti jsou fakt nebezpeční.  Živí se totiž dřevem. V Austrálii  se v minulosti domy stavěly  a i dnes se stále staví ze dřeva. Je to levnější , snadnější a rychlejěí než  stavět z cihel.

Náš předchozí  dům byl také ze dřeva. Původní koloniální domek  na kůlech s typickou zastřešenou verandou byl bíle natřený  a měl zelenou plechovou střechu. Postavili ho, co já vím, asi tak před osmdesáti  lety. Jeho malá okénka nepouštěla dovnitř příliš světla a tepla, takže i v  parném létě tam bývalo chladno a šero.

Pod oknem v obýváku jsem  při úklidu nacházela hrstku něčeho, co připomínalo piliny. Pokaždé jsem to jen shrnula na lopatku a hodila do smetí.  Nenapadlo mě, co by to mohlo být.  Ale hromádka pilin den po dni rostla a rostla.  A objevovala se výhradně ráno. Vrtalo mi to hlavou. Po čase jsem zjistila, že se do domu nastěhovali bílí mravenci.

Žrali výhradně v noci. Přes den asi spali, nevím. Vyděsila jsem se: "Jestli to tak půjde dál, sežerou nám za chvilku obývák. Musíme se odstěhovat."  A opravdu. Náš nynější  dům, který obýváme,  je pro jistotu z poctivých pálených cihel.

Ale i s ptáky mám svízel. Tuhle jsem začala postrádat svůj nový zlatý prstýnek s modrým očkem. Už několik dní nebyl k nalezení. Pamatuju si, že naposledy jsem ho nechala na stolku venku na terase, aby se mi při práci na záhoně neušmudlal. Od té doby není. Uplynulo několik dnů a stále nebyl.  A tak hlavní podezření padlo na straku. Na velkého bílo-černého ptáka s ostrým zobákem, co neustále obchází kolem, tu něco uzobne, tu něco uklovne.

A jak už to u strak bývá, alespoň u těch českých, milují vše třpytivé a blýskavé. Australské straky na tom budou asi podobně, protože můj šperk už se nikdy nenašel. A straka byla a dodnes je hlavní podezřelý. Ale hnízdo měla kdoví kde vysoko na eukalyptovém stromě. Své zlato jsem musela oželet a od té doby už nikdy nic lesklého a drahého nenechávám venku na stole.

A černí papoušci kakadu? To jsou podle mých zkušeností  stvoření  vychytralá a zlomyslná. Velcí černí papouchové s červeným nebo žlutým pruhem na ocasu jsou impozantní na pohled. Jejich skřekot ale nemá nic společného s ptačím zpěvem. Tito ptáci milují borovicová semínka, a tak je jich na jedné blízké borovici hned několik. Vyhlédnou si  moment, kdy kolem projíždím v autě. A když už jsem docela blízko,  začnou  na kapotu a střechu auta  shazovat borové šišky a celé kousky borových větví.  Ty  dokážou svým ostrým zobákem šikovně uklovnout a  s perfektním načasováním  shodit na projíždějící  auto. Je zvláštní, že pokud jdu pěšky, nic takového nedělají. Ale jak jedu autem, chovají se jako pominutí.  Dovedně poskakují  až na vrcholcích stromu, točí se dokola kolem větví, zavěsí se  hlavou dolů za zobáky a vesele a nahlas  skřehotají.  Mám dojem, že se  náramně baví.  A přitom bombardují auto hlava nehlava vším, co se jim dostane do zobáku.  Je mi pak až stydno jet s takto zřízeným autem do města a parkovat v centru.

Jejich příbuzní, růžoví papoušci kakadu se zase zaměřují na kabely. Okousali mi například vnější anténu na autě, vyhryzali kábly od satelitu na střeše našeho domu a dělají podobná alotria.

S létavci vůbec  mám problémy. Můj jediný ovocný strom na zahradě, kterého si tím pádem velmi považuji, je již vzrostlá ryngle. Každý rok nese ovoce, drobné červené ryngličky.  A každý rok je tento strom vystaven útoku malých ovocných netopýrů.  Ovoce sice přikrývám velkou sítí, ale to nepomáhá a netopýři se k ovoci stejně dostanou. Navíc "pracují" v noci, takže nemám ani šanci je nějak plašit.

Netopýři se každý rok usazují na několik dlouhých týdnů i na okolních stromech. A že jich je!   Větve stromů jsou jimi úplně obalené. Netopýři visí hlavou dolů a vypadají  jako takové veliké hnědočerné hrušky.

Je to tedy impozantní  pohled, ale ten zápach, co šíří, to bych vám nepřála! Obecní úřad se polekal možnosti vzniku a šíření nějakého nového viru, a tak teď rozhodli, že se stromy kvůli těm netopýrům pokácejí.

Letos, a bylo to i v českých zprávách, zabili žraloci v Austrálii už  čtyři lidi. A stále se pohřešujou dvě slečny, co se šly při měsíčku koupat do moře, a už je nikdo od té doby neviděl. "Asi krokodýl," říkají místní.

No v Austrálii už jsem musela překousnout opravdu kdeco.