Moje trable s australskými živočichy
vidím, teď už je trochu na placku, malého škorpióna! Chudák, ten měl teda smrt. Byl zavalen haldou špinavého prádla. Ale jak se tam dostal? Snad někdo z nás nosil tričko se škorpiónem?
V Austrálii jsem už musela překousnout kdeco. Mimo jiné jsem se musela naučit žít s místní zvířenou. Nemám ani tak na mysli roztomilé klokany, chlupaté medvídky koala, exotické barevné papoušky. Myslím tím takovou tu australskou havěť, která vůbec není roztomilá, naneštěstí je ale někdy velmi družná.
Tak například včera. Přivezli nám na vozíku dřevo na zimu. Budeme ten metrák dřeva muset složit ručně. Beru si rukavice a budu polínka, spíše polena, jedno po druhém skládat úhledně do hraničky. Na poslední chvíli si všimnu docela velkého pavouka na jednom z nich. Brr. Fuj. Ta představa, že jsem se ho málem dotkla. Taky mohl rychle přeběhnout na moji ruku a utíkat dál. Chudák pavouk, měl v tom poleni asi bydlení, a teď skončil u nás na dvorku, kde ale vůbec není vítán!
Kvůli pavoukům a podobným tvorům nenechávám přes noc venku ani boty. Vůbec nejhorší jsou vysoké měkké válenky nebo gumáky. Člověk nikdy neví, co se v nich může přes noc ubytovat a zabydlet. Ani krokáče nebo tenisky si neobuju hned. Když už je někdy zapomenu venku, alespoň je pak obrátím a vytřepu. Jinak bych se klidně mohla dočkat píchance nebo kousance nějakého vyrušeného hmyzu. Popřípadě bych si tento hmyz mohla dobrovolně přinést domů a i s botama uklidit do botníku nebo do skříně. V noci by pak nezvaná žoužel vylezla ven.
Zrovna nedávno jsme si dali s dětmi na trávu deku, na které si hrály, jedly a válely se. Když jsem ji pak chtěla vytřepat, srolovat a uklidit domů, našla jsem v ní skrytého velkého chlupatého pavouka. No přinést deku domů, to by byl jekot.
Však se mi už několikrát stalo, že jsem našla večer v ložnici na stěně obrovského chlupatého pavouka, který sice údajně "nic nedělá", ale ta představa, že mám něco takového u své postele a v noci, je děsivá i tak.
Mravenci jsou kapitola sama pro sebe. Zmíním teď jen bílé mravence, kterých se tu lidi bojí. Ti jsou fakt nebezpeční. Živí se totiž dřevem. V Austrálii se v minulosti domy stavěly a i dnes se stále staví ze dřeva. Je to levnější , snadnější a rychlejěí než stavět z cihel.
Náš předchozí dům byl také ze dřeva. Původní koloniální domek na kůlech s typickou zastřešenou verandou byl bíle natřený a měl zelenou plechovou střechu. Postavili ho, co já vím, asi tak před osmdesáti lety. Jeho malá okénka nepouštěla dovnitř příliš světla a tepla, takže i v parném létě tam bývalo chladno a šero.
Pod oknem v obýváku jsem při úklidu nacházela hrstku něčeho, co připomínalo piliny. Pokaždé jsem to jen shrnula na lopatku a hodila do smetí. Nenapadlo mě, co by to mohlo být. Ale hromádka pilin den po dni rostla a rostla. A objevovala se výhradně ráno. Vrtalo mi to hlavou. Po čase jsem zjistila, že se do domu nastěhovali bílí mravenci.
Žrali výhradně v noci. Přes den asi spali, nevím. Vyděsila jsem se: "Jestli to tak půjde dál, sežerou nám za chvilku obývák. Musíme se odstěhovat." A opravdu. Náš nynější dům, který obýváme, je pro jistotu z poctivých pálených cihel.
Ale i s ptáky mám svízel. Tuhle jsem začala postrádat svůj nový zlatý prstýnek s modrým očkem. Už několik dní nebyl k nalezení. Pamatuju si, že naposledy jsem ho nechala na stolku venku na terase, aby se mi při práci na záhoně neušmudlal. Od té doby není. Uplynulo několik dnů a stále nebyl. A tak hlavní podezření padlo na straku. Na velkého bílo-černého ptáka s ostrým zobákem, co neustále obchází kolem, tu něco uzobne, tu něco uklovne.
A jak už to u strak bývá, alespoň u těch českých, milují vše třpytivé a blýskavé. Australské straky na tom budou asi podobně, protože můj šperk už se nikdy nenašel. A straka byla a dodnes je hlavní podezřelý. Ale hnízdo měla kdoví kde vysoko na eukalyptovém stromě. Své zlato jsem musela oželet a od té doby už nikdy nic lesklého a drahého nenechávám venku na stole.
A černí papoušci kakadu? To jsou podle mých zkušeností stvoření vychytralá a zlomyslná. Velcí černí papouchové s červeným nebo žlutým pruhem na ocasu jsou impozantní na pohled. Jejich skřekot ale nemá nic společného s ptačím zpěvem. Tito ptáci milují borovicová semínka, a tak je jich na jedné blízké borovici hned několik. Vyhlédnou si moment, kdy kolem projíždím v autě. A když už jsem docela blízko, začnou na kapotu a střechu auta shazovat borové šišky a celé kousky borových větví. Ty dokážou svým ostrým zobákem šikovně uklovnout a s perfektním načasováním shodit na projíždějící auto. Je zvláštní, že pokud jdu pěšky, nic takového nedělají. Ale jak jedu autem, chovají se jako pominutí. Dovedně poskakují až na vrcholcích stromu, točí se dokola kolem větví, zavěsí se hlavou dolů za zobáky a vesele a nahlas skřehotají. Mám dojem, že se náramně baví. A přitom bombardují auto hlava nehlava vším, co se jim dostane do zobáku. Je mi pak až stydno jet s takto zřízeným autem do města a parkovat v centru.
Jejich příbuzní, růžoví papoušci kakadu se zase zaměřují na kabely. Okousali mi například vnější anténu na autě, vyhryzali kábly od satelitu na střeše našeho domu a dělají podobná alotria.
S létavci vůbec mám problémy. Můj jediný ovocný strom na zahradě, kterého si tím pádem velmi považuji, je již vzrostlá ryngle. Každý rok nese ovoce, drobné červené ryngličky. A každý rok je tento strom vystaven útoku malých ovocných netopýrů. Ovoce sice přikrývám velkou sítí, ale to nepomáhá a netopýři se k ovoci stejně dostanou. Navíc "pracují" v noci, takže nemám ani šanci je nějak plašit.
Netopýři se každý rok usazují na několik dlouhých týdnů i na okolních stromech. A že jich je! Větve stromů jsou jimi úplně obalené. Netopýři visí hlavou dolů a vypadají jako takové veliké hnědočerné hrušky.
Je to tedy impozantní pohled, ale ten zápach, co šíří, to bych vám nepřála! Obecní úřad se polekal možnosti vzniku a šíření nějakého nového viru, a tak teď rozhodli, že se stromy kvůli těm netopýrům pokácejí.
Letos, a bylo to i v českých zprávách, zabili žraloci v Austrálii už čtyři lidi. A stále se pohřešujou dvě slečny, co se šly při měsíčku koupat do moře, a už je nikdo od té doby neviděl. "Asi krokodýl," říkají místní.
No v Austrálii už jsem musela překousnout opravdu kdeco.
Hana Van Soest Jarocka
Živočichové v australské domácnosti ale zvyknete si
Než usednu venku na zahradní křesílko, zvednu podušku. Musím se podívat, co kdyby pod ní něco bydlelo. Něco, co by mě mohlo kousnout, štípnout nebo bodnout do zadku. Je jistě krásné žít v souladu s přírodou, s rostlinami a
Hana Van Soest Jarocka
Znásilnění v parlamentu (Austrálie)
„Bylo mi několikrát naznačeno, že jestli půjdu s incidentem na veřejnost, bude to mít vliv na mou kariéru.“
Hana Van Soest Jarocka
“Jste jeho Mother?” (Austrálie)
Volám na dané číslo. Automat se hlásí. “Zvolte jedničku, dvojku, trojku, až desítku.” Hluboký výdech. To chce trpělivost. Napiju se. Vyhlédnu z okna. Zatáhnu žaluzie. Po chvíli zazní: “Zvolte jedenáctku pro spojení s operátorem.”
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie. Jak jsem potkala třídní učitelku
Za čtrnáct dní nám to tu zase začne. Nový školní rok. Obchody už aktuálně zareagovaly a přišly s nabídkou školních potřeb. A rodiče chtě nechtě vyrazili na nákup pomůcek. I já samozřejmě.
Hana Van Soest Jarocka
Covid update z Austrálie
Letní prázdniny jsou v plném proudu. Austrálie, tak jako snad všechny země světa, bojuje s covidem.
Hana Van Soest Jarocka
Jak jsem žádala o australské pasy pro děti
Chtěla jsem dětem tady v Austrálii vyřídit cestovní pasy. Netušila jsem ovšem, do jaké štrapáce se to pouštím. Nejdřív ze všeho se musela
Hana Van Soest Jarocka
Angličtina pro děti – minitipy z Austrálie (2)
Pokud chcete své dítě vzdělávat tzv. po australsku, je potřeba, abyste do své slovní zásoby přidali co nejdříve následující slova:
Hana Van Soest Jarocka
Angličtina pro děti – minitipy z Austrálie
Školy v České republice se opět zavřely. Soucítím s rodiči školou povinných dětí. Je mi vás opravdu líto. A tak na přímé dotazy a prosby některých mých čtenářů se zde trošičku podělím s materiály pro domácí výuku angličtiny malých
Hana Van Soest Jarocka
Teledoktor, teleškolka, telepsycho
I teď za covidu potřebuji zde v Austrálii s dítětem k doktorce. Objednávám se online. Dozvídám se, že konzultace je možná pouze přes zoom nebo po telefonu.
Hana Van Soest Jarocka
Na co toaleťák? Stačí přece ruka! (Austrálie)
Tomu klukovi je teď hej. Na jeho památnou větu z nadpisu jsem si s úsměvem vzpomněla až nedávno. Během covidu totiž zmizel toaletní papír z obchodních sítí Austrálie. Tato nemilá věc způsobila rozhořčení mnoha lidí.
Hana Van Soest Jarocka
Paní učitelka jako medvídek Pú
Australské školství mě stále překvapuje. Ale i neustále zaměstnává. Neuběhne ani jeden týden, abych nemusela pro svého prvňáčka do výuky něco nachystat, připravit, vymyslet nebo dokonce uvařit.
Hana Van Soest Jarocka
Můj první rodičák (Austrálie)
V úterý to zase vypukne. Tedy alespoň pro žáky a studenty školou povinné a jejich rodiče. Bude 1. září. Hurá, škola volá. Ovšem v Austrálii je všechno naopak.
Hana Van Soest Jarocka
Fotila jsem v aboridžinské komunitě na Cape York (Austrálie)
Pětiletého chlapečka znásilnili teenageři - Aboridžinci na pláži na severu Austrálie, na poloostrově Cape York. Tato zpráva proběhla českým i zahraničním tiskem. Je to území obývané převážně Aboridžinci a já jsem tyto končiny
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie: Jak to bylo v autoservisu
Jsou čtyři stupně nad nulou. Pátek ráno. Vyjíždíme, já- řidička a můj školáček- prvňáček z garáže do kopečka na silnici. "Maminko, to auto má jakýsi divný zvuk." No asi se mu nechce. Mně také ne. Jedeme do školy.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie: Jak se u nás sekala tráva
Už jsme měli trávu po kolena a já měla strach z hadů. Však zrovna nedávno jsme jednoho našli na příjezdové cestě ke garáži zrovna u sousedů. Můj malý klouček přes něho přejel na kole, prý si myslel, že je to větev.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie - Jak byl u nás elektrikář
Veselých i smutných příhod s řemeslníky, které člověka rozčílí nebo pobaví, je jistě mnoho a má je každý z nás. Ja mám s elektrikářem historku ani ne veselou ani ne smutnou, jen takovou obyčejnou, ze života.
Hana Van Soest Jarocka
Australské vyučování: "Párky prskají ppp" a jiné
Můj chlapeček začal na konci ledna (to tady začíná nový školní rok) chodit do školy. Nyní se výuka přesouvá domů, podobně jako v Česku, a tak nám doma přibyly všechny jeho sešity a knihy, které normálně zůstávají ve škole.
Hana Van Soest Jarocka
Jeden z největších australských svátků - právě dnes
Právě dnes, 25.4. si celý australský národ (i ten novozélandský) připomíná všechny hrdiny, kteří sloužili ve válkách, konfliktech a mírových operacích, které vedla Austrálie od začátku 20. století podnes.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie : "Covid 19 se sem nedostane. Jsme přece ostrov."
Toto tvrzení, kterým se jak politici tak i obyčejní lidé uklidňovali ještě před několika málo týdny, se ale brzy ukázalo jako mylné.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie - Hoří!
Vím, že celý svět teď žije pandémií koronaviru, i my tady v Austrálii. Dostatek času doma mi tak umožňuje zavzpomínat na katastrofu docela nedávnou.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2102x
E-kniha Ahoj, mami právě vyšla.
IG a FB pod názvem: chodimhlavoudolu