Austrálie: Jak se u nás sekala tráva

Už jsme měli trávu po kolena a já měla strach z hadů. Však zrovna nedávno jsme jednoho našli na příjezdové cestě ke garáži zrovna u sousedů. Můj malý klouček přes něho přejel na kole, prý si myslel, že je to větev. 

Až když ho přejel, všiml si, že je to had, a zavolal mě: "Mamimko, přejel jsem hada! Takového zeleného!"

"Cože, to snad ne?" Téměř mu nevěřím, ale hned se jdu podívat. A ono opravdu. Malý had tam ještě ležel na betonu. A  živý. Tak tohohle se musíme zbavit, ti jsou velmi jedovatí.

Zaklepala jsem na souseda. Ten vyšel z domu, vyslechl si  od nás obou, co se stalo, pak si vzal lopatu a šel na místo, kde had byl. Pak ho opatrně a obezřetně  tou lopatou zabil. Prostě ho párkrát přesekl. Byl to malý had, ještě baby, ale hnědý, a ti jsou nebezpeční. A k tomu ještě bývají agresivní. "Na většího bych si netroufl," povídá poté, co zkontroloval, že je po hadovi. "Kdoví, kde má rodiče? Je známo, že kde se objeví malé hádě, tam může být nablízku jeho pořádně veliká matka. Hnedka jdu zavřít vrata od garáže." 

My měli za sebou i jiné setkání s hadem. Možná se to bude zdát čtenáři nepravděpodobné, ale je to tak. A ještě nepravděpodobnější se může jevit to, že já poměrně křehké stvoření jsem malého hádka vlastnoručně zabila. Měl tu smůlu, že jsme ho objevili stočeného na podlaze v kuchyni. Nejdřív jsem ho považovala za stočený černý provázek nebo tkaničku od bot. Jaké bylo moje překvapení, když jsem "tkaničku" chtěla nabrat na lopatku a ona hbitě zmizela pode dveřmi do spížky. To už mi bylo všechno jasné, bylo to mládě jedovatého černého hada. Rychle jsem zahnala děti do vedlejšího pokoje a zabouchla za nimi dveře. Chtěly se podívat, jak maminka bude bojovat s hadem, ale byla jsem nekompromisní. Vyzbrojena železnými hráběmi jsem opatrně otevřela dveře spížky a postupně jsem těmi hráběmi odsouvala věci, co ležely na zemi. Krabici s bramorami, velký pytel rýže apod.  Had se skrýval pod posledním pytlem. Zaútočila jsem. S velkými hráběmi jsem byla v malé spížce poněkud neohrabaná, ale nic lepšího po ruce jsem neměla. Nakonec jsem ho udolala. V koutě  ležel chudák rozčtvrcený nebezpečný tvor. Dětem bylo dovoleno vylézt z úkrytu, aby na vlastní oči viděly, jaká hrdinka je jejich maminka. Když jsem tuto příhodu popsala našemu českému kamarádu, dostalo se mi od něho vskutku užitečné rady: Hada příště nezabíjet, nýbrž vložit do pytle a vypustit do volné přírody. To mě opravdu pobavilo.

Není to tak dávno, co jsem si od kamarádky vzala telefonní číslo na odchytávače hadů! Přišlo mi to fakt zajímavé a exotické. Normálně si kámošky vyměňují telefonní čísla kadeřníků, masérů, fitness trenérů a podobně, kdežto já sháním kontakt na chytače hadů! Poděsil mě totiž její příběh, kdy našla u nich doma v garáži relativně velkého jedovatého hada. To bylo tak. Jednou odpoledne, tak jako skoro každý den, vyzvedla své dcerky ze školy a školky, jela domů, vjela do garáže, zaparkovala auto, vystoupila, odvazovala děti ze sedaček  a tu naráz zmerčila hada. Duchapřítomně zase naskočila zpět, s autem vyjela ven, vrata garáže  zavřela a volala SOS člověku, co chytá za peníze hady. Ten přijel, hada do pytle chytil, naložil si ho do auta a že ho podle jakési vyhlášky Ministerstva pro životní prostředí odveze do národního parku, kde jedině má povolení ho vypustit. Vyplnili nutný formulář o nálezu a stavu hada, pak si naúčtoval 80 dolarů a s milým hadem odjel nejméně 40 km, což je z našeho města  přibližná vzdálenost do nejbližšího národního parku.    

Tak jsem rychle objednala sekáče trávy. Jakmile přijel, vyprávím mu, že potřebujeme nutně posekat trávu kolem domu, protože mám obavy, aby se v ní neukrývali hadi. A líčím mu historku o hadovi u sousedovy garáže a svém synkovi na kole. Náš zkušený sekáč povídá: "No jo, oni hledají vodu, jsou z toho sucha zoufalí, tak jako my všichni! Tak bacha na to. Vidím, že vaše děcka mají na zahradě bazénky, tak zkontrolovat. Lidi našli hady už kolikrát v bazénkách nebo třeba v pítkách pro ptáky, co mají na zahradě jako dekoraci. Jo a tamhle máte vosí hnízdo. To jsou papírové vosy, hele, jak jsem tam kosil, zrovna jedna mě píchla do ramena, dívejte!" Ukazuje mi kam. "Já si to i vyfotil, ten píchanec, já si to fotím, co se mi kde stane, už mám celou sbírku. Já ten hmyz přitahuju. Když něco, tak jsem to já.  Vždycky mě něco štípne nebo píchne, a to jsem tak opatrný. Celá rodina nic, ale já jo. Tak pozor, oni to vidí jako jejich teritorium, tak tam nechoďte, děcka jsou malé, tak kdyby dostaly žihadlo, bylo by to nejspíš do obličeje, to hnízdo je nízko."

"Jé, tak to já to postříkám nějakým sprejem," navrhuju aktivně já.

"Jó, to můžete. A připravte se na útěk. Stříknout a honem utíkat pryč, jinak vás dostanou. Tuhle mě štípnul škorpión. A víte kde?"

"Netuším," hlesnu.

"No doma. U krbu. Navlíkám si kalhoty a auuu. Škorpión. Asi mi vlezl do gatí z hromady dřeva. Nic mi nebylo. Ale bolí to pěkně. A bolelo to  ještě pěkných pár dnů. U dítěte nebo staršího člověka by to mohlo být horší."

Pak ještě vyslechnu odbornou přednášku o našem trávníku a kvalitě trávy, která tu je: "Lépe to nešlo, fakt."

"Ano, jasně, chápu, anglický trávník to nebude nikdy!"

Usmál se nad tou poznámkou. Australský tzv. trávník má do hezké husté zelené šťavnaté trávy opravdu daleko, alespoň teda tady u nás.

"Ale business jde dobře," povídám já při pohledu na jeho zbrusu novou dodávku. Ještě nedávno měl totiž pick up a za tím vozík.

"Jo," pokýval hlavou a trochu se začervenal. "Mám tam tolik místa a nebouchám se furt do hlavy, dal jsem si tam regály a vše se mi tam vejde, jo, je to dobrý," dme se pýchou nad svým novým pracovním autem. "Ok, tak mi zase brnkněte, až bude třeba. Kdoví, kdy to bude. Byl jsem tu naposledy před 11 měsíci a 4 dny, mám to napsané! No jo, proč taky, jak je sucho, není tráva."

Žasnu nad jeho precizností. Kam se já hrabu se svými záznamy. Zaplatím mu dohodnutou cenu cash na ruku a jdu ho k autu vyprovodit. Je to solidní člověk, musím si ho předcházet. Sice nám loni rozbil prosklené francouzské dveře, ale byl z toho, chudák,  víc zdrblý než my. Sklenář přijel obratem, střepy odklidil, vyluxoval a vše vyčistil. Zanedlouho pak přijel i s novým velkým krásným sklem, které hned zasadil do rámu. Náklady šly z pojištění nešťastného sekáče, který jenom pořád opakoval, že nechtěl, že to byla smůla, že už x let se mu nic takového nestalo a jaká je to hrůza, že teď mu asi podraží pojištění a přijde o bonusové body. Bylo mi ho líto, ale nové neupatlané sklo se mi líbilo a navíc děti měly atrakci. Sklenář k nám nejezdí každý den a  super obří vysavač, co spolkne i velké kusy roztříštěného skla, také člověk nevidí často. A do jejich české slovní zásoby pak vzápětí přibylo i slovo "sklenář".

Ty dva předešlé sekáče, co tu byli na posečení trávy, už zpátky nechci. Jeden drahý a lempl, měl to za chvilku, ovšem ledabyle, a vzal padesátku bez mrknutí  oka. A druhý, jakýsi prostoduchý člověk se dvěma psy, byl sice pečlivý, ale se svou malinkou sekačičkou ten náš plac vůbec nezvládal. Byl u nás až do tmy, po setmění si nasadil k mému zděšení čelovku a pokračoval  v poklidu dál. Kdysi pozdě večer, to už byla tma jako v pytli a my všichni byli už dávno zalezlí doma, tam stále ještě někde vzadu bzučel a bručel a jeho psi k tomu všemu štěkali, snad hlady.  Naši sousedi měli nepochybně "obrovskou radost". Poněvadž jsme se domluvili na platbě od hodiny, doslova jsem splakala  nad výdělkem. A na výsledek jeho nočního kosení jsme pak i s dětmi nevěřícně koukali druhý den ráno. Záhony jahod posekané až už země, zato okolní tráva si  vesele rostla dál.

No nic není tak jednoduché, jak by se snad na první pohled mohlo zdát.