Jak jsem v Austrálii zažila razii z imigračního
"Jak vám mohu pomoci?" vykoktám co nejvlídněji to jde a můj přísný výraz v obličeji se změní v křečovitý úslužný úsměv. Na vizitce se znakem australské vlády se píše: Ministerstvo pro imigraci, Polní operace.
Dnes jsem se rozhodla nejít do práce. Po x měsících dennodenních povinností, které s sebou vlastní podnikání přináší, si dnes dám padla, i kdyby trakaře padaly. Dobrý úmysl, leč skutečně špatně načasováno. Bohužel. Již z verandy domu vidím jakýsi nevšední rozruch, shon, pobíhající lidi. Otrávená, co zase nefunguje, neteče nebo nesvítí, sedám do auta vyslechnout aktuální stížnosti. Za normálních okolností se ke mně lidé hrnou. Nyní pozoruji efekt opačný, lidé prchají. Utíkají pryč do buše, přeskakují plot, ukrývají se do křoví. To vidím poprvé! Že bych přes noc získala takovou autoritu?
Ač je teprve brzo ráno, je zřejmé, že bude teplý letní den. Vůně neznámého koření se line široko daleko. Venku se na slunku suší chilli papričky.
Tina sem před několika týdny přivezla asi třicet lidí. Pracují na nedaleké zeleninové farmě. Tina bydlí v Melbourne. Pochází z Indonésie. Provdala se za Australana, získala trvalý pobyt a začala podnikat. Její firma zajišťuje pro farmáře pracovní sílu z Asie. Především z její rodné Indonésie, ale i z jiných zemí, třeba v tomto případě navíc i z Kambodže. Vyjednávat s Tinou byl oříšek. Tvrdý oříšek. Mlela páté přes deváté trochu anglicky, trochu indonésky, smlouvala jako na trhu, mlžila, měnila scénář, množství lidí, ceny, data, no zkrátka můj muž to s ní záhy vzdal. Nevzdal ovšem obchod s Tinou, pouze převelel úkoly. Na mě: "Ta ženská mě dohání k šílenství, dojednej to s ní TY." Jak snadné! Mě Tina také doháněla k šílenství, bohužel já už neměla koho pověřit. Musela jsem v sobě najít své nejtvrdší jádro a zůstat ne-kom-pro-mis-ní!
A tak přijeli. Pracovali od úsvitu do tmy. Večer ve skupinkách vařili. Jedli venku. Jídlo, nabyla jsem dojem, bylo smyslem jejich života. Obrovské pytle rýže, několik druhů různých nudlí, nepřeberné množství pálivých a jiných omáček, koření, které jsem neznala, pytlíčky se sušenými přísadami, cizokrajné ingredience s popisky v neznámém jazyce. Omamné vůně Asie. Něco koupili v místních asijských obchodech, něco jistě propašovali. Za nic jiného než za jídlo peníze neutráceli. Bylo nasnadě, že šetří každý dolar, výplatu přivezou zpět domů. Byli uctiví, slušní, poněkud nesmělí. Ženy mého muže voláním a gestikulací srdečně zvaly každý večer na jídlo. A on (věřím, že s těžkým srdcem) pokaždé odmítal, aby snad neranil mou citlivou dušičku a neurazil mé české kuchařské umění.
Ovšem, nastal zásadní problém. WC jako takové, zdá se, vůbec neznali. Vysvětlování, nápisy v angličtině, ani malůvky nepomáhaly. Telefony, emaily a dopisy s žádostmi o radu nebo kontakt na někoho, kdo by byl ochoten pomoci adresované nejprve Obecnímu úřadu, poté odeslané na Odbor životního prostředí a nakonec i na Ministerstvo pro multikulturní záležitosti, zůstávaly naprosto bez odpovědi. Musela jsem si poradit sama. A rychle. Jinak totiž hrozilo, že nám hygienici zavřou podnik.
Jedno odpoledne jsem tedy sedla a vypracovala obšírné pojednání o tom, k čemu slouží splachovací záchod, a doplnila podrobným návodem, jak ho používat. Vyhledala jsem překladatele do kmérštiny, v Austrálii je pouze jeden jediný, a dále překladatele do jazyka bahasa, vše nechala přeložit, a pak jsem tyto návody a vysvětlující dopisy navíc opatřené vlastnoručně namalovanými obrázky distribuovala mezi nájemníky. Taktéž dveře toalet byly zevnitř opatřeny těmito "manuály".
No a problém se zakrátko skutečně vyřešil.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na své začátky v Austrálii, kdy jsem zde studovala. Na dívčích toaletách mě poněkud zaskočila vyobrazení a nápisy umístěné na vnitřní straně každých dveří snad ve dvaceti různých jazycích, mezi nimi například čínština, thajština, hindština, arabština, perština a další, které jsem ani nemohla rozeznat. Ty vysvětlovaly, a to názorně, jak má žena používat splachovací WC. Něco takového jsem tenkrát viděla poprvé v životě. Jak exotické, pomyslela jsem si, když jsem se při každé návštěvě toalety snažila uhádnout příslušný jazyk. To jsem ještě netušila, že za pár let budu řešit podobný problém ve svém podniku. To už mi pak ale vůbec exotické nepřipadlo.
Další rok jsem poznala Mom, nechala si tak říkat, ale kdo ví, jaké bylo její pravé jméno. Situace velmi podobná. Narodila se v Kambodži a vyrostla ve Vietnamu. Vdala se za Australana. Založila agenturu. Její pracovníci byli zaměstnáni na místní jahodové farmě. Domluva s nimi byla naprosto nulová. Na své šéfové byli naprosto závislí.
Mom jim našla práci i ubytování. Poté odjela. Veškeré finance však i na dálku držela v rukou ona. Farma převáděla peníze dělníků na její konto. Ona následně platila jejich ubytování a strhávala si provizi za své služby. Její tučná provize, což mi bylo řečeno později, činila až dvě třetiny výdělku dělníků.
Pracovníci byli veselí a přátelští lidé. Pořád se usmívali, když jsem šla kolem, mávali. Večeře vařili zásadně venku a tak jaksi hromadně. Chatky byly brzy zcela zaplněny obrovskými pytli rýže. A jídlem. Spoustou jídla.
Pracovali od brzkého ráno až do tmy. Šest dnů v týdnu. Nic nekupovali, za nic neutráceli, šetřili každý dolar. Tak to šlo několik týdnů.
Až jednoho dne, bylo to před termínem placení nájmu, byli najednou všichni pryč. Prostě v noci zmizeli neznámo kam, samozřejmě tedy bez zaplacení. No naše hloupost.
A tak jsem se vlastně náhodou seznámila s velmi výnosným obchodem. Spokojeny jsou, myslím, všechny zainteresované strany. Samozřejmě v první řadě vydělávají organizátoři celého obchodu, bossové neboli novodobí mafiáni, Tiny a jiné, které obchodují se svými krajany a zneužívají jejich neznalosti angličtiny i místních poměrů, a samozřejmě i jejich nelegálního statutu. Na druhou stranu ovšem jsou tito "ilegálové" za každou práci vděčni, vždyť výdělek v australských dolarech má pro ně obrovskou hodnotu. A do třetice jsou spokojeni i farmáři (ti jsou někdy součástí komplotu, to je pravda, častokrát ale ne, jen důvěřují australským agenturám a firmám, které se náborem dělníků zabývají), protože dostanou oddané a pracovité zaměstnance, kteří bez řečí dřou a dělají, co se jim řekne.
Jediní nespokojení jsou v tomto případě asi imigrační a finanční úřady.
Já teď žmoulám v ruce vizitku této lady z imigračního úřadu v Brisbane, která podle všeho velí "naší polní operaci". Ujišťuje mě, že tito lidé budou ještě dnes večer sedět v letadle směr Indonésie a Kambodža.
Nemám důvod jí nevěřit.
V nedalekém mikrobusu sedí tucet našich (teď už asi bývalých) hostů. Směli si sbalit jen peníze, cennosti a pasy. Zbytek osazenstva, jak si tak domýšlím, prchnul a skrývá se někde dál v eukalyptovém lesíku.
V autobusu ještě dáma spočítala své oběti a odjeli směr mezinárodní letiště Brisbane.
Netrvalo dlouho a začaly přijíždět taxíky. Zastavily u recepce. V tu ránu z buše vyběhli vyděšení zbývající "ilegálové", naskákali do připravených aut a byli v trapu.
Kvečeru zvoní telefon. Je to Tina. Tvrdí, že je všechno v pořádku a že se všichni co nevidět vrátí zpět, jen co si prodlouží studentská víza. Pokládám telefon. Tito lidé se už do Austrálie pravděpodobně nikdy nevrátí.
No více jsme o nich už neslyšeli.
Tedy po pravdě řečeno slyšeli. Doslechla jsem se, že na Tinu si vskutku došláply příslušné instituce. Musela zaplatit pokutu sto padesát tisíc dolarů a její firma byla dána k nucené likvidaci.
Farma dostala důrazné napomenutí a pokárání, pro tentokrát vyvázli bez pokuty nebo jiného postihu.
Ovšem neuplynuly ani dva týdny a Tina byla v našem kraji opět! S novými dělníky. Zkoušela lanařit další farmáře (asi ty, kteří neznali pravý stav věcí) a znovu čile nabízela "své pracovníky".
Více o tom ale už nevím.
Pár dní nato obcházím opuštěné chaty a do velkých pytlů skládám gumáky, pracovní rukavice a oblečení.
Zvlášť třídím velikánské pánve wok a elektrické hrnce na rýži. Vše naložím na korbu pick- upu a vezu do charity.
Pálivé koření, omáčky a chilli papričky rozdám známým a sousedům.
Rýži si nechávám, budu mít zásobu alespoň na rok.
A říkám si, kde jsou asi teď ti, kteří tu ještě předvčerem vařili a smáli se od ucha k uchu?
Hana Van Soest Jarocka
Živočichové v australské domácnosti ale zvyknete si
Než usednu venku na zahradní křesílko, zvednu podušku. Musím se podívat, co kdyby pod ní něco bydlelo. Něco, co by mě mohlo kousnout, štípnout nebo bodnout do zadku. Je jistě krásné žít v souladu s přírodou, s rostlinami a
Hana Van Soest Jarocka
Znásilnění v parlamentu (Austrálie)
„Bylo mi několikrát naznačeno, že jestli půjdu s incidentem na veřejnost, bude to mít vliv na mou kariéru.“
Hana Van Soest Jarocka
“Jste jeho Mother?” (Austrálie)
Volám na dané číslo. Automat se hlásí. “Zvolte jedničku, dvojku, trojku, až desítku.” Hluboký výdech. To chce trpělivost. Napiju se. Vyhlédnu z okna. Zatáhnu žaluzie. Po chvíli zazní: “Zvolte jedenáctku pro spojení s operátorem.”
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie. Jak jsem potkala třídní učitelku
Za čtrnáct dní nám to tu zase začne. Nový školní rok. Obchody už aktuálně zareagovaly a přišly s nabídkou školních potřeb. A rodiče chtě nechtě vyrazili na nákup pomůcek. I já samozřejmě.
Hana Van Soest Jarocka
Covid update z Austrálie
Letní prázdniny jsou v plném proudu. Austrálie, tak jako snad všechny země světa, bojuje s covidem.
Hana Van Soest Jarocka
Jak jsem žádala o australské pasy pro děti
Chtěla jsem dětem tady v Austrálii vyřídit cestovní pasy. Netušila jsem ovšem, do jaké štrapáce se to pouštím. Nejdřív ze všeho se musela
Hana Van Soest Jarocka
Angličtina pro děti – minitipy z Austrálie (2)
Pokud chcete své dítě vzdělávat tzv. po australsku, je potřeba, abyste do své slovní zásoby přidali co nejdříve následující slova:
Hana Van Soest Jarocka
Angličtina pro děti – minitipy z Austrálie
Školy v České republice se opět zavřely. Soucítím s rodiči školou povinných dětí. Je mi vás opravdu líto. A tak na přímé dotazy a prosby některých mých čtenářů se zde trošičku podělím s materiály pro domácí výuku angličtiny malých
Hana Van Soest Jarocka
Teledoktor, teleškolka, telepsycho
I teď za covidu potřebuji zde v Austrálii s dítětem k doktorce. Objednávám se online. Dozvídám se, že konzultace je možná pouze přes zoom nebo po telefonu.
Hana Van Soest Jarocka
Na co toaleťák? Stačí přece ruka! (Austrálie)
Tomu klukovi je teď hej. Na jeho památnou větu z nadpisu jsem si s úsměvem vzpomněla až nedávno. Během covidu totiž zmizel toaletní papír z obchodních sítí Austrálie. Tato nemilá věc způsobila rozhořčení mnoha lidí.
Hana Van Soest Jarocka
Paní učitelka jako medvídek Pú
Australské školství mě stále překvapuje. Ale i neustále zaměstnává. Neuběhne ani jeden týden, abych nemusela pro svého prvňáčka do výuky něco nachystat, připravit, vymyslet nebo dokonce uvařit.
Hana Van Soest Jarocka
Můj první rodičák (Austrálie)
V úterý to zase vypukne. Tedy alespoň pro žáky a studenty školou povinné a jejich rodiče. Bude 1. září. Hurá, škola volá. Ovšem v Austrálii je všechno naopak.
Hana Van Soest Jarocka
Moje trable s australskými živočichy
Chystám se vyprat. Vyndávám bezmyšlenkovitě špinavé prádlo z prádlového koše a dávám je pomalu do pračky. Ještě poslední kousek a je to. "Oh," vykřiknu a zkoprním. "Co je zase tohle?" Na dně prádlového koše
Hana Van Soest Jarocka
Fotila jsem v aboridžinské komunitě na Cape York (Austrálie)
Pětiletého chlapečka znásilnili teenageři - Aboridžinci na pláži na severu Austrálie, na poloostrově Cape York. Tato zpráva proběhla českým i zahraničním tiskem. Je to území obývané převážně Aboridžinci a já jsem tyto končiny
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie: Jak to bylo v autoservisu
Jsou čtyři stupně nad nulou. Pátek ráno. Vyjíždíme, já- řidička a můj školáček- prvňáček z garáže do kopečka na silnici. "Maminko, to auto má jakýsi divný zvuk." No asi se mu nechce. Mně také ne. Jedeme do školy.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie: Jak se u nás sekala tráva
Už jsme měli trávu po kolena a já měla strach z hadů. Však zrovna nedávno jsme jednoho našli na příjezdové cestě ke garáži zrovna u sousedů. Můj malý klouček přes něho přejel na kole, prý si myslel, že je to větev.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie - Jak byl u nás elektrikář
Veselých i smutných příhod s řemeslníky, které člověka rozčílí nebo pobaví, je jistě mnoho a má je každý z nás. Ja mám s elektrikářem historku ani ne veselou ani ne smutnou, jen takovou obyčejnou, ze života.
Hana Van Soest Jarocka
Australské vyučování: "Párky prskají ppp" a jiné
Můj chlapeček začal na konci ledna (to tady začíná nový školní rok) chodit do školy. Nyní se výuka přesouvá domů, podobně jako v Česku, a tak nám doma přibyly všechny jeho sešity a knihy, které normálně zůstávají ve škole.
Hana Van Soest Jarocka
Jeden z největších australských svátků - právě dnes
Právě dnes, 25.4. si celý australský národ (i ten novozélandský) připomíná všechny hrdiny, kteří sloužili ve válkách, konfliktech a mírových operacích, které vedla Austrálie od začátku 20. století podnes.
Hana Van Soest Jarocka
Austrálie : "Covid 19 se sem nedostane. Jsme přece ostrov."
Toto tvrzení, kterým se jak politici tak i obyčejní lidé uklidňovali ještě před několika málo týdny, se ale brzy ukázalo jako mylné.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2102x
E-kniha Ahoj, mami právě vyšla.
IG a FB pod názvem: chodimhlavoudolu