Prsatá Anna aneb Vánoční párty se zvláštními Australany

Se sousedy i známými se každoročně scházíme u jednoho z nás  na vánoční párty. Sedíme venku za teplého letního večera, grilujeme, popíjíme, povídáme, nakonec si popřejeme  hezké svátky.

Přichází Janet s Ivy. Jejich rodinná situace je nezáviděníhodná. Janetin druh je despota, pijan a násilník. Snad nikdy v životě nepracoval. Před nedávnem onemocněl rakovinou slinivky, ale po náročné operaci a dlouhé rekonvalescenci se plně uzdravil. Naneštěstí pro jeho rodinu. Zní to hrozně, ale je to tak. George  dělá svým holkám ze života peklo. Nyní je v invalidním důchodu a Janet se o něho stará. On své dny tráví v hospodě, kde sází na koně a psy, hraje na automatech a  pije. Doma je pak surový, sprostý, pro ránu nejde daleko. Policie už je tam jako doma. Jenže co to pomůže! Co už viděla a zažila jedenáctiletá  Ivy, si těžko dovedu představit. Ta má teda dětství a dospívání! Tuhle v noci se v hádce vrhnul  na Janet, povalil ji na zem a začal ji škrtit. Ivy duchapřítomně popadla baseballovou pálku a majzla jí svého otce po hlavě. Pak zavolaly záchranku. Přijela sanitka i policie, George odvezli do nemocnice. Ještě tentýž večer ho propustili a on se taxíkem vrátil domů.   Všichni v okolí vědí, jak to tam chodí. Kdoví,  jak tohle skončí!? Janetina matka je v domově důchodců.  Trpí Alzheimerovou chorobou, už si nic nepamatuje, nikoho nepoznává, ani vlastní dceru ne. Je to celé smutné.

Je tu i  Jack se ženou. Brzy odjíždějí. A kam že? Na cestu kolem  Austrálie. Na dva roky! Téměř zelenám závistí. To je romantika, jako z dobrodružné knihy od Julia Verna Dva roky prázdnin. Jack a Jane jsou důchodci, koupili si obytný přívěs a vyrážejí za poznáním své velikánské země. Určitě  nemusejí spěchat a honit se ve snaze všechno honem honem stihnout.

To náš příbuzný si vzal auto a jal se objet celou Austrálii za pouhých  šest týdnů. Povedlo se mu to. Spíše to vzal ale jako závod s časem, sám tomu říkal rally,  než nějaké cestování za poznáním.

To jiný známý naopak najel za čtyři dny "až" 70 km. Velmi se tím chlubil. Ono je to opravdu úctyhodné. Bylo to v pusté oblasti na severu Austrálie, na území, kam lidská noha téměř nevročila, kde je nepředstavitelná divočina a nejsou žádné cesty. Kde si člověk musí hledat cestičky sám nebo si je klestit, aby projel. Kde se musí brodit přes řeky a potoky, kde se snadno zapadne do písku nebo bláta, kde jsou ty nejhorší podmínky a kam směřují jen ti nejodolnější. Je to velký úspěch, když se tam najede celých 70 km za čtyři dny! Ale ono to není o najetých kilometrech, spíše naopak,  je to o dobrodružství, o terénní jízdě, o výdrži, vybavení, o tom, dokázat si něco.

A dnes je tu i prsatá Anna. Tak ta ví o životě své. Paní něco přes padesát, oplývající  jistými fyzickými přednostmi, které jí vysloužily zmíněnou  přezdívku.  Rozvod jí vynesl velmi slušné peníze, její  (teď už bývalý) manžel - podnikatel vlastní pilu a stavebniny. Za tučné vyrovnání si mohla hezky užívat. A ona si užívala. Po svém. Stala se z ní gamblerka, naprosto závislá na automatech. Říká se, že denně prosázela kolem pěti tisíc dolarů. No a tak to šlo, dokud měla peníze. Ale ty jednoho dne došly, prostě je všechny prohrála. A co bylo pak? Pak si koupila los. A ten los vyhrál! Vyhrála, tuším, dobré dva milióny dolarů! Štěstí bylo asi unavené. Anebo to byla druhá šance? Anna se dala na podnikání. Ve městě si otevřela snack bar. Hamburgery, pizza, kebab, hranolky apod. Najala  kuchaře i personál. Jenže hráčská vášeň ji nepřešla. Každý vydělaný dolar opět házela do hracích automatů, až opět prohrála úplně všechno. Musela prodat svůj obchod, aby mohla zaplatit zaměstnance a splatit dluhy. Dnes  žije u dcery v jejím malém domku a nedávno začala pracovat jako pomocná síla v kuchyni v jednom místním snack baru. Vypadá spokojeně.  Asi ví, že mohla dopadnout mnohem hůř.

Naopak Steve začínal od píky. Steve je pekař. Když se sem přistěhoval, neměl téměř nic.  Se svou těhotnou  ženou a jedním malým dítětem bydlel ve stanu v kempu. Horor, řekli bychom. Ale Steve se vypracoval, šetřil každý dolar, až si nakonec otevřel svou vlastní pekárnu s kavárnou. Rodinný podnik.  Zaměstnal svou ženu i svou tchýni. Prodávají pečivo, zákusky, sendviče, vše čerstvé, neboť obchůdek je přímo propojen s pekařskou dílnou. A tak člověk může nahlédnout  skrz otevřené dveře a pozorovat Steva  při práci, jak zrovna něco míchá, vykrajuje, hněte  nebo dává do trouby.  Když nanísnu já, zamává mi zamoučenou rukou na pozdrav. S mou mamkou jsme si tam jednou šly posedět a objednaly  si každá  obrovské cappuccino. Servírují ho do velikánského (téměř polévkového) šálku. Je to jejich specialita. Zdá se, že si vedou velmi dobře. A to několik pekáren už zde  zkrachovalo, neboť prý nemohly konkurovat supermarketům. Snad se tedy  bude Stevovi  dařit.

Je jasná noc s množstvím hvězd. Žáby v nedalekém rybníce kvákají svou večerní píseň, tu a tam do tmy překvapeně vykřikne noční pták,  kolem hlavy nám bzučí vánoční brouci, narážejí do světýlek vánočního osvětlení  a omráčeni padají do sklenic s vínem. Je čas se rozejít a zamířit k domovu.

"Radostné Vánoce! Merry Christmas! A na shledanou v novém roce!" volám hlasitě všem na rozloučenou.