Vanuatu - Nechte mé zuby na pokoji!

Uvítací výbor na letišti sestává ze dvou spoře oděných domorodců stojících venku před letištní budovou. Jeden z nich duje na velikou mušli. Zálibně si je prohlížím.

V příletové hale vyhrává kapela. To se málokdy vidí. Většinou člověka "vítají" imigrační úředníci a celníci, byrokrati a jiné osoby, které vstřícnost a slušnost ke člověku nemají jaksi v popisu práce.

Ale tady turisty skutečně rádi vidí a vítají. Repertoár tohoto hudebního tělesa je pravda značně omezen, čehož si nemohu nevšimnout, neboť jsem se svým manželem poslední v dlouhé řadě  cestujících. Než nám tedy dají do pasu razítko, umím již několik vanuatských hitů.

Jeden z vlahých večerů trávíme s Freddym.  Freddy  je mladý kluk, živí se jako taxikář.  Když mu docházejí anglická slovíčka, začne se smát. Směje se často.

Bere nás  po práci s sebou. Chtěla jsem vidět, jak se zdejší lidé baví a co dělají po večerech. Jedeme tedy do centra  města.

Zastavujeme na udusané pláni u místního kulturního domu.

Za chvíli  je tma jako v pytli.

Pod přístřeškem z vlnitého plechu jsou na stolech nachystány místní pochutiny.

Freddy mi podává taro. Vzdáleně připomíná  náš brambor, říkám si, když ochutnám.

Kousek dál stojí jakási "šopa", kde  je několik Vanuaťanů a cosi tam drtí, rozmělňují a patlají.

"Kava," vysvětlí  Freddy stručně.

"Ach, toto je  pití  kavy!" vyjeknu já.  "Ne kávy, ale kavy, té drogy!"

No nazdar. Já věděla, že se Freddymu nedá věřit. No a teď to máme. On nás chce zdrogovat! A pak.....? Ani raději nemyslet!  Ustrašeně, ale hlavně pokud možno nenápadně se rozhlížím kolem sebe. Koho budu volat na pomoc, až ty tradiční  pohanské  orgie  začnou!?

A co jejich zvyk, že vdaným ženám vymlátí dva horní přední zuby, aby byl jejich statut hned na první pohled jasný. U nás  byly vdané ženy "začepené", na Vanuatu jim po svatbě  vyrazili přední zuby. A Freddy je dobře  informován. Ví, že jsem čerstvá novomanželka.  Co když  jsem tzv. ve špatnou dobu na špatném místě?

Žádné jiné turisty zde  nevidím. Samí místní chlapi (brrrr) !  Jen za pultem obsluhuje několik domorodých žen.

Freddy mi s úsměvem podává misku s kavou. Čeká, co na to řeknu. Koukám,  jak obsah misky  vylít! Ale dívá se. Nápoj vypadá jako bahno. Ochutnám.  Fuj, a i chutná jako bahno. Křiví se mi pusa, je to hořké až hrůza. Po chvíli mi dřevění jazyk.

Kava je nedílnou  součástí vanuatské kultury, každodenní večerní rituál. Kořeny rostliny kava-kava (pepřovník opojný)  se sklízejí mačetou, poté se nakrájejí a  rozdrtí, čímž se uvolní prvky  zvané kavalaktóny. Několik hodin se  rozdrcené kořeny máčí ve vodě nebo kokosovém mléce, pak se přecedí a je hotovo.  Při konzumaci nápoje  jdou látky přes stěnu žaludku do krve a pak se poměrně rychle dostávají do mozku.

V dobách, kdy  na Vanuatu zavítal  mořeplavec James Cook, to byly vanuatské panny, které  měly za úkol kořeny kavy rozžvýkávat, a pak je plivaly  do připravené nádoby.

Kava vyvolává  pocit  pohody a uvolnění,  navozuje pozitivní pohled na život. Ve větším množství ovlivňuje rovnováhu a stabilitu (podobně jako alkohol) a působí jako uspávadlo. Pití kavy je podle tradice dovoleno pouze mužům. U mě udělali výjimku, asi že nejsem místní.

Efekt uklidnění se prý dostaví asi za půl hodiny.  Já naopak vůbec klidná nejsem, jsem maximálně ve střehu a strnulým jazykem si nervózně přejíždím po zubech.

Snažím se splynout s okolím, což je samo o sobě absurdní. Jsem tu jediná běloška. Žvýkám taro. Tento zemák mi nejede. Přehazujeme si ho s manželem  doslova  jako horký brambor - ani jeden ho nechce jíst. Je obrovský a nepoživatelný.

Navíc všichni kolem plivou. To prý patří k věci. Bez plivání to nejde. Jsem zhnusena.

No ale co mi zbývá?  Piju to nedobré hořké  bahno, v puse, kterou už vůbec necítím,  převaluju  nejedlé taro a plivu kolem sebe jako o život.  Dá mi to práci, musím se soustředit, nemám trénink jako místní. Ale na to, že takhle flušu vlastně poprvé, mi to jde docela dobře, až se sama divím.

V  rámci pudu sebezáchovy jsem  tedy nucena  zapomenout  na své slušné vychování  a chovat se jako...................no jako  divoch. Ještě že mě tady nikdo nezná!

Začínám vidět  žluté  hvězdičky. Mnoho žlutých hvězdiček! Tancují  pěkně a spořádaně v kruhu.

"No jo, už jsem v limbu," pomyslím si.

Jsou na hezkém  modrém pozadí  a vypadají jako......? Jako vlajka EU!!! V limbu ještě nejsem, na oprýskané zdi přede mnou se skví namalovaná  vlaječka Evropské unie s nápisem, že na toto zařízení přispěla EU svými finančními prostředky! No to je ale překvapení. Kdo by to byl čekal!? Kus Evropy tady, na konci světa v dalekém Pacifiku?

To jsem ráda, že se EU stará o relaxační aktivity Vanuaťanů. Všichni jsme teď krááááááááásně uvolnění!

Večer končí happy endem. Na orgie nedošlo a i zuby mám stále všechny. V mém případě se nedostavil ani kýžený a slibovaný  dobrý  spánek.  V hotelovém pokoji těžko usínám a snadno se budím, jako vždy. Jen mé sny jsou jaksi divočejší!