Vanuatu - Pokus o otravu alkoholem aneb Dneska vás neuškrtíme

Beru do ruky sklenici s vodou a nesu ji k ústům, že se napiju, tu ale v poslední chvíli zmerčím cosi, co tam normálně  nemá být.....  Koukají na mě dvě malá černá vyjukaná očka! Zaječím a upustím sklenku, která se roztříští na podlaze.

Světle růžové, téměř průsvitné  zvířátko  se ubytovalo v mojí sklenici a já jsem ho málem spolkla! Ubohý  gekon  pleskne z výšky na zem, mrskne sebou na mokré podlaze  a zmizí někde v koutě. Brr. To bylo o fous. "Co jančíš, prosím tě," ozve se za mnou hlas plný pochopení. "Žiješ na nejjedovatějším kontinentu, v Austrálii, a tady budeš vyšilovat kvůli nějaké ještěrce?" No ještě to slíznu. Stále v šoku, že nechybělo mnoho a já jsem "jen ješterku" mohla vypít, zametám lopatkou  střepy a hadrem utírám zem. Mohlo to dopadnou hůř. Pro mě i pro ni.

Jsme ubytovaní v chatě, co "sedí" přímo v moři, do vody vede několik vratkých dřevěných schodečků obalených mořskými řasami. Doufám, že sem z moře, až přijde příliv, kdovíco po těch schodech v noci nevleze.

Nedávno  bylo na základě světového výzkumu  tichomořské souostroví  Vanuatu shledáno  jako země s nejšťastnějšími lidmi na světě,  co se týká osobního štěstí, délky života a nezkaženého životního prostředí.

Dnes  je to snad možné. Zato v minulosti  - děs! Život ženy mnoho neznamenal, zabíjení nechtěných novorozenců bylo běžné, pomsta se považovala za morální povinnost a konzumace lidského masa byla nutnou součástí rituálů. Když muž zemřel, jeho manželka byla záhy uškrcena, aby ho její duše mohla doprovodit na onen svět, a stejného osudu nebyly ušetřeny ani jejich malé děti. Pokud byl v rodině  dospělý syn, byl to on, kdo provedl tento krutý čin.

I když  je dnes  Vanuatu křesťanskou zemí,  místní stále uctívají  vesnického šamana a nevzdávají se svých animistických rituálů.  A kmenoví náčelníci mají stále velký vliv a respekt.

Na místním tržišti si po chvíli váhání  kupuji tradiční  vanuatské jídlo  - lap lap.

Ten se připravuje z hlíz kolokázie jedlé čili tara, které se nastrouhají na jemno. Přidá se mléko získané z kokosového ořechu  a uhněte se těsto.  To se  rozprostře na velký banánový list a poklade se  kousky banánů, masa anebo ryby. Nakonec se vše zabalí  do banánových listů, utáhne provázkem  a tento "balík" se  vloží do tradiční trouby zvané uma, což je vlastně jáma v zemi. Lap lap se peče  v  horkém  popelu, obložen horkými kameny, přikrytý banánovými listy. Hotový se nakrájí na porce.

Na trhu je živo.

Cizinci okukují, někteří fotografují, jen já jediná ale lap lap kupuju.  Prodavačka odhání starou utěrkou mraky dotěrných much, které lezou po jídle.

Slizkou čtveratou placku  mi pleskne  na banánový list a popřeje  dobrou chuť. 

Zděšení v  očích  turistů a obdivné  pohledy Vanuaťanů jsou mi  odměnou za mou odvahu. Bude mi to chutnat? Nevím, co čekat. Navíc kombinace  velmi teplého počasí, masa a po něm lezoucích much  může vést k čemukoli. Však také  hned jak jsem zkonzumovala lap lap, který se pravda nezařadil mezi má nejoblíbenější  jídla, jsem téměř násilím  manželem odtažena  do  nejbližší  místní hospody za účelem dezinfekce mého organizmu.

Místní znamená asi to, že tam cestovatel  vkročí  tak jednou za uherský rok. Podle toho to  také vypadalo. Kdepak  skvostné a nablýskané  hotelové bary s tropickou květinovou výzdobou a vždy usměvavým personálem. Tohle byl oprýskaný pajzl páté cenové skupiny, který již léta neviděl kýbl s vodou. Vysklená okna se  pravděpodobně rozhodli  už nezasklívat,  že  to nestojí za to do dalšího cyklónu.  Nevrlého barmana, který pochopitelně  bílého muže, respektive bílou ženu  ve svém lokálu  sotva někdy vidí, jsme vyrušili ze spaní. Jsme jediní hosté. Snažím se udržet balanc na  barové židličce o třech vratkých dřevěných nožkách . Čtvrtá noha  je  ulomená. Manžel mi objednává  jeden  panák  samohonky za druhým (ovšem pozor, sobě také, samozřejmě, ač lap lap nejedl).

Zbytek  dne si tím pádem bohužel již nepamatuji.

Druhý den ráno se probouzím opět v naší chýši na vodě, na sobě pouze velký banánový list, a s novými afrocopánky na hlavě. 

Je  s podivem, že jsem jak národní pokrm, tak především pokus o otravu alkoholem přežila ve zdraví. Za tím jistě stojí má odolná slovácká  přirozenost. Jiné vysvětlení pro to nemám.

Není nad poznávání cizích kultur tzv. z první ruky.