Nejnebezpečnější pták na světě také žije v Austrálii????????

Člověk se neustále obává, co na něj z té husté džungle vybafne. Při každém malém zapraskání jsem povyskočila, už už jsem viděla rozlíceného opeřence, který se na mě každou chvíli  vyřítí.  A rozcupuje mě na kusy. Jako raptor  v Jurském parku. Ale byl to jen větříček, který si pohrával se spletí  lián  a listů exotických rostlin.

Vydala  jsem se  na výlet do pralesa.  Neprostupné porosty, velikánské listy palem a zvláštní  druhy  subtropické vegetace  byly  obdivuhodné. Některé z nich jsem znala, v Česku je pěstujeme doma v květináči v obýváku, úzkostlivě oprašujeme a stříkáme, vítáme každý nový lístek. A tady dosahují bujného vzrůstu a výšky několika desítek metrů bez jakékoliv péče. Obzvláště krásné byly vějířovité palmy, vysoké přes deset metrů, připomínající - jak už název napovídá - vějíř. Exotické květy omamně voněly a vzduch byl těžký, vlhký.

                    V tomto prostředí jsou doma  vzácní ptáci kasuáři. Na jejich přítomnost upozorňují výrazné cedule u silnice, které varují  motoristy před srážkou s tímto velkým, zákonem chráněným  tvorem.

Kasuár přilbový  je pták velmi  svérázný. Neumí létat, zato může vyskočit do výšky  metru a půl a dobře plave, jak v řekách tak v moři! Je vysoký jako člověk (někteří až 2m), těžký, má  velké tělo, malou  hlavičku, modrý krk s červenými laloky  podobnými,  jaké  má krocan,  bohaté  havraní peří, pořádné drápy a na hlavě tvrdý šedý výrůstek. No hříčka přírody.   Je to ale tvor  vskutku nebezpečný. Dokonce údajně nejnebezpečnější pták na světě!  Překvapit ho ve volné přírodě, to si člověk  koleduje o malér. Tento vzácný a chráněný  pták je totiž velmi teritoriální. Vyrušen, vystrašen nebo naštván  neváhá a vyrazí do útoku.

Své  silné nohy s ostrými drápy , sloužící k dobývání potravy, což jsou většinou plody nalezené na zemi,  rád  použije také  jako sečné  zbraně.  Navíc dokáže  překvapivě rychle   běžet hustou změtí tropického rostlinstva. Vyrazí s nataženým krkem,  pancířem napřed. Jím si klestí cestu a  může jím nejen zranit, ale i zabít. Výrůstek na hlavě doopravdy slouží jako přilba a ochrání jeho  hlavičku před otřesem mozku, když  při sprintu  džunglí  do něčeho tvrdého  narazí.

" No já se do neprostupné  houštiny  vydávat  určitě nebudu," prohlašuji rezolutně a pouštím se do budování bivaku na noc.

Pravděpodobnost setkání s kasuárem je mizivá. Vyčetla jsem, jak jsou plaší a jak je jich žalostně málo a že za potravou vychází za soumraku.  Takže se není čeho bát.

 Tedy až do té doby,  než mě  jeden takový  překvapil v pravé poledne  pěkně  zezadu.

"Fuj tajfl," leknu se, "no nazdar!" Vyskočím na židli! To je můj nový způsob sebeobrany. Snažím se zvětšit. Ještě natáhnu ruce vzhůru. Jsem teď větší než on! To je v této chvíli, myslím, rozumná strategie. Nic lepšího mě ani nenapadá.  Pták si mě změří (doslova) a usoudí, že mě nepropíchne.  Zamíří  promptně do mé polní kuchyně.

Právě jsem vybalila čerstvý chleba. Podá si chleba z poličky, shodí ho na zem a začne do něj klovat. Poskakuju na giglající se židli a komanduju ho na dálku. 

"Ty, nech ten chleba!"

Dělá, že  neslyší, a vesele pokračuje.

Vzdávám to.

"No oklovaný chleba  už  jíst   nebudeme, ať ti ho tedy nechá."

Druhý den jedeme na výlet. Ve stánku u silnice kupuju čerstvě natrhané banány.  Je to jeden z mnoha druhů banánů -  těmto se říká opičí. Jsou malé - tak akorát pro opičky!

Tento poklad, který nemám každý den,  pak  na tábořišti ukládám na dno  krabice z umělé hmoty a tu zasunu daleko do úložného prostoru přívěsu.  Těším se, jak si po odpolední  procházce dám. Po odpolední procházce ale banány nemůžu  najít.  Přehrabuju věci  sem a zase tam, trs banánů  se ale vytratil. Případ, který by snad vyřešil jen komisař Rex. Až pak si všimnu stopy! Tedy stopky.  Stopky trsu, která  leží na zemi nedaleko stanu. Je to jediný důkaz.  Rozhlížím se, snažím se  vytipovat  zloděje.Všichni jsou nyní podezřelí. Abych odhalila pachatele, chtělo by to sejmout otisky prstů ze stopky a provést  pachovou zkoušku. Anebo raději zkoušku dechovou?!  Až za dva dny mi bylo řečeno, že  byl u našeho stanu viděn kasuár. Hlavu s dlouhým krkem  a půlku  svého  peřího  těla  strčil  skrz mezeru v přívěsném vozíku do  úzkého  úložného  prostoru a hrabal se  - jak jinak - v krabici z umělé hmoty. Story je kompletní. Záhada zmizelých banánů vyřešena. Pták sežral celý  trs banánů  vcelku i se slupkama, nechal jen tu silnější  větvičku, která je spojovala. Nechápu, jak ty banány vůbec našel a jak pak  prošly jeho úzkým krčkem. No musel to být teda pohled, škoda, že mi to ušlo. 

Je nutno dodat, že dalšího výstředního  kasuára jsem pak viděla  vykračovat si po silnici, tak nevím nevím, ono to asi s jejich vzácností nebude tak horké.

Anebo se v tomto kraji cítí tak privilegován, že nehledě na pravidla silničního provozu nese se důležitě prostředkem asfaltky, přičemž  způsobí malý dopravní kolaps, poté se nechá  opatrně objíždět (kdoví, jaká je pokuta a kolik bodů by strhli z řidičáku za přejetí  tohoto ohroženého druhu), okukovat  a fotografovat.

Nyní  už ale vím, že tohoto tvora a především jeho apetit nelze v žádném případě podceňovat.