Austrálie. V písku až po krk

Uprostřed noci mě vzbudí bouchání dveří. To je ale dost zvláštní, neboť spím ve stanu a stan žádné dveře nemá! Ale přece nejsem blázen? Po několika minutách tichého naslouchání zjišťuji,

že zvuk jde zvenku a že se podobá bouchání  víka naší kempingové ledničky. "Jémináčku,  proč   to furt otvírá a zase  zavírá?" myslím tím svého mužského a rozčileně  rozhodím rukama do tmy, čímž ho ale zasáhnu do obličeje! "Aha, ten to není! Tak kdo teda se nám hrabe v noci v lednici?"   Vystrčím nos ze stanu a těkavě svítím baterkou do tmy. Bludička ozáří  černé prase divoké,  evidentně ale už značně domestikované, které svým  rypákem strká do víka lednice. To  se mu kupodivu daří  nadzvednout, ale již ne zcela  otevřít. Naštestí pro nás. Máme tam zásoby na celý pobyt!  Víko  pokaždé vlastní vahou zase zaklapne zpět. Prase má ale výdrž, má na to celou noc, a zkouší to znovu a znovu!

K ránu  naneštěstí  se musím v polospánku  vysoukat ze stanu a jít si odskočit do křoví.

"Jsi OK?" ozve se  po chvíli ze stanu.

"Jo," zavrčím ospale z hustého porostu.

Rozednívá se, bude hezký teplý den.  Jeden z prvních slunečních  paprsků  dopadne na zem a ozáří jakousi černou siluetu přímo přede mnou. Zamžourám, zaostřím a do....prkenný ohrady, naproti mě  divočák! Žere naše krekry, z tlamy mu   trčí i červený celofán, ve kterém byly původně  zabaleny, rozdusaná krabice se válí opodál. Já to zvíře  vyrušila při snídani. Vystřelím jak namydlený blesk tak jak jsem, proletím stanem, zajedu do spacáku  a  snažíc se popadnout dech  ze sebe překotně vyrážím:  "Nenenejsem OK, ttto pppprase je tam ffffurt! A čučelo na mě.........!"

"Hmmmmm," zahučí  zúčastněně  zpod polštáře.

Do lednice se po několika nezdařených pokusech prase nedostalo, tak vzalo zavděk suchými suchary, které byly snadněji  dostupné.

Jsem  na ostrově  Moreton, což je třetí  největší  písečný ostrov světa. Nachází se na pobřeží jihovýchodního Queenslandu.  95% území  tvoří národní park.

Kempujeme tzv. v pustině, uprostřed ostrovního porostu, schováni a odděleni od Tichého oceánu navátou pouštní dunou. Společnost, jak je vidět,  nám dělají pouze mlsná prasata divoká. Na tento ostrov se jezdí za dobrodružstvím. Citlivky ať se ubytují ve zdejším rezortu, pro ostatní je to ráj kempingu v buši, terénní jízdy a hrátek v písku  v autech s náhonem na čtyři kola, rybaření, šnorchlování a spaní pod hvězdami. V mém případě - až na to spaní pod hvězdami - to sedí.

Šnorchluju  kolem vraků lodí, které zde byly potopeny dokonce schválně, prý aby se tak vytvořilo bezpečné kotviště pro lodě. Dnes je to populární místo pro šnorchlování a potápění.

Je ironií osudu, že zdejší  eko-resort, který je vyhledáván  turisty a rodinkami s dětmi  a který nabízí nejrůznější rekreační   eko- aktivity, například  krmení delfínů, jsou bývalá velrybářská jatka. V 50. a 60. letech minulého století bylo každou sezónu, během níž  velryby podél pobřeží migrují,  zabito a zpracováno až neuvěřitelných  11 velryb denně, což bylo  každoročně na 600 velryb !

A důkazem toho, že havárie nechodí po horách......, je i nehoda nákladní lodě, která za bouře během cyklónu v roce 2011 ztratila svůj náklad a do moře se tak dostaly kontejnery s chemikáliemi a tisíce litrů  ropy, nikdo přesně neví nebo neuvádí  kolik, která zamořila pláže nejen tohoto ostrova, ale i velkou část pobřeží pevniny.

V  květnu 1770 tento ostrov objevil  James  Cook a pojmenoval ho  Mys  Morton,  neboť  se domníval, že mys je součástí pevniny. Název Moreton vznikl později kvůli chybě úředníka.

Nachází se zde také  nejstarší  queenslandský  maják, postavený  v roce 1857  z kamene, který lámáli a kladli vězni.

Z řady strážců majáku  upoutá osud jednoho z nich, neboť  se    díky podivuhodným událostem  dotýká  současnosti. Thomas Griffin přijel do Austrálie z Irska v roce 1856, bylo  mu 18 let a  byl sám, bez rodiny. Oženil se s Mary, která přijela ze Skotska ve věku 19 let,  a  i ona byla bez příbuzných.  O několik let později  se  se svými dětmi   přestěhovali na ostrov Moreton, kde Thomas dostal práci. Bohužel Mary umírá  ve věku 37 let při porodu  svého desátého dítěte  a zanechává manžela  s jejich šesti dětmi (ostatní zemřely) ve věku od jednoho roku do čtrnácti let.  Po této události  vyšlo nařízení, které přikazovalo těhotným  ženám, aby z ostrova odešly  zavčas  porodit  na pevninu, kde byla  dostupná lékařská péče.  Ve stejném roce byla také otevřena škola pro děti strážců majáku a ostatních pracovníků.  Zapsalo se tehdy na 18 žáků. Thomas Griffin zůstal na ostrově dále, dokud ho nepostihla další tragédie. Jeho nejmladšího syna kopl kůň, a protože lékařská pomoc byla daleko, chlapeček na následky zranění druhý den zemřel. Byl  pochován vedle své matky  nedaleko majáku. Griffin poté  opustil ostrov a dal se najmout na loď jako námořník. Zemřel v roce 1917. Dnes žije v městečku na pevnině pravnuk Mary a Thomase, Phil. Je  mimo jiné předsedou Historického spolku majáků ve státě Queensland.  Své mládí strávil na různých  majácích, neboť  i jeho otec býval  strážcem až do roku 1944.  Phil se zajímal o rodinnou historii a hledal na ostrově hrob své prababičky. Dozvěděl se ale pouze, že byl smeten do moře během jedné zničující  bouře.  Rozhodl se tedy obnovit náhrobek a umístit ho pokud možno co nejblíže původnímu místu, které znal z dobových fotografií  a starých map. O tři roky později obdržel zajímavý telefonát od kurátora Queenslandského muzea.  V roce  1965  našel tehdejší  strážce  staré kosti  a daroval je muzeu v domnění, že jsou aboridžinské. Muzeum je mělo v depozitáři  32 let! Po prozkoumání bylo ovšem zjištěno, že  aboridžinské nejsou, naopak   že jsou to kosti  ženy - Evropanky a dítěte, bez pochyby tedy prababičky Mary a jejího syna Edwarda. Phil se tedy vrátil na ostrov a  své  předky  opět nedaleko majáku pohřbil.

Během 2. světové války byl na ostrově  dokonce zbudován systém obrany a byly zde  umístěny  protiletadlové zbraně, aby chránily přístup do  důležitého přístavu v Brisbane.

Dnes jezdí na ostrov z Brisbane trajekt.

Během našeho pobytu na ostrově je mi svěřen volant naší Toyoty, ať si  také užiju to dobrodružství, ten adrenalin z nekonvenční  jízdy.  Neprosila jsem se o to.  Pro mě jsou to spíše zbytečné nervy. Po pláži to jde celkem  snadno, provoz veškerý žádný, písek udusaný,  ale pak! Pláž je u konce, je nutno jet nahoru do vnitrozemí. Nahoru na horu. Na takový hrozný prudký kopec, úzký jen pro jedno auto,  rozrytý jako  kdyby se tak hrabalo stádo prasat, a strmý až hrůza.

"To nevyjedu."

"Vyjedeš."

"Nevyjedu."

"Vyjedeš."

 Tak jsme se tam handrkolavali asi hodinu.  Trpělivost došla mně. Jak myslíš. A jela jsem. To je slabé slovo. Řítila jsem se do toho srázu jako šílenec  největší možnou rychlostí , co to šlo, jen abych to měla honem honem  za sebou, aby mi motor  někde v půli náhodou nechcípl  a také abych eliminovala možnost  setkání s nějakým protijedoucím vozidlem, do kterého bych s největší pravděpodobností  bezmyšlenkovitě napálila.  Navíc  zacouvat zpět  by bylo nad mé síly. Nakonec jsem to s nervy nadranc, překousnutým jazykem a domláceným mozkem zvládla. Adrenalin se skutečně dostavil, spolu s  horečným potem a strašnou žízní.

"Teď potřebuju panáka."

"No prosím, panák je ve stanu,  sjeď zase dolů a máš ho mít," dostane se mi  odpovědi.

"Nikdy víc!"

Mám toho  po krk.

Jíst a spát ve společnosti divokých prasat a přes den se harcovat v nepohodlném vehiclu?

Příště  se dobrovolně  pasuju na citlivku a nikdo mě z eko-rezortu nedostane ani teréňákem s náhonem na všechna čtyři kola!