Macao - kasína, salóny krásy a značkové obchody

Také ovšem spousta lidí na malé ploše, žádné lesy a rekordní dlouhověkost. Nedávno jsme si z Hong Kongu udělali výlet do Macaa, lodí. Nechali jsme se zavézt na terminál turbojetu - tedy jakési rychlolodě.  Plavba trvala asi  hodinu  a už jsme se vyloďovali.

Macao je speciálním  administrativním teritoriem Číny. Má svůj vlastní nezávislý právní systém, policii, vlastní měnu i imigrační politiku. Pod Čínu spadá pouze v záležitostech  obrany a zahraniční politiky. Na malé ploše tu žije přes půl miliónu lidí (18000 obyvatel na km²), což činí z Macaa  nejvíce  zalidněnou oblast světa. Kupodivu je ale také na vrcholu žebříčku  zemí, pokud jde o délku života obyvatel, průměrně se zde lidé dožívají  84 let.

Téměř veškerá plocha je zastavěná, nejsou tu pole, louky ani lesy.

Žijí tu hlavně Číňani a pak občané portugalského či smíšeného portugalsko-čínského původu.

Macao je totiž bývalá portugalská kolonie.  Portugalci sem přišli v 16. století a spravovali zemi až do roku 1999, kdy přešla pod vládu Číny. V předávací smlouvě  je však právně zakotveno, že Macao si bude zachovávat svou suverenitu nejméně do roku 2049, tedy 50 let po změně vlády. V dnešní době je Macao finančním centrem oblasti a daňovým rájem. Hlavní událostí roku je Macau Grand Prix, ne nepodobná té v Monacu.

Po formalitách a orazítkování pasu jsme vešli do přístavní haly a hned se na nás vrhli  "nabízeči". Rozkládali před námi veliké skládací  mapy,  ti chudší  z nich jen menší plánky  zastrčené ve fólii se zakroužkovanými turistickými atrakcemi, a nabízeli své služby.  My se ale nejdřív chtěli jen tak porozhlédnout, vyjít ven na vzduch a pak snad někde najít autobus do centra. Jeden hubený  mužík  se ale nedal a pořád mával mapkou, ukazoval tady kostel a tady věž, dobrá cena, a vysvětloval situaci, ač převážně  v čínštině. Dohromady to nedávalo moc  smysl. "No, thank you."

Pro mě  nejdřív  - návštěva WC. Trvalo mi to o něco déle, podobný nápad měla totiž  většina ženské osádky trajektu. Když konečně vyjdu ven, partner s netečným výrazem v obličeji čeká, kouří, ale ne, čekají zdá se oba, mužík vedle něho, tak jak jsem je před drahnou chvílí opustila. "On je tady ještě? Ty jsi ho najal?"

"Ne!" zněla odpověď.

Svou nekonečnou trpělivostí  nás ale Macajec přece jen zdolal a že tedy chceme zavézt do centra. "Ano ano, do centra." Šli jsme kousek dál po ulici  k  jeho  autu, ale ouha, on je tu dneska na kole!

"Prosím, madam," ukazuje mi galantně, abych si nasedla do kárky zapřažené za kolem. On se vyhoupl na sedlo a vyjeli jsme.  "Jen aby neprděl," ozvalo se vedle mě otráveně.  Řidičovo pozadí  bylo totiž ve výši našich obličejů .

Zábavné bylo, že se jelo po tříproudové dálnici, samozřejmě  v tom  nejpomalejším pruhu, tedy v tom nejvíc vlevo. Kolem nás  svištěla veškerá doprava, také mnoho autobusů s turisty, kteří přijeli do Macaa zkusit své hráčské štěstí. Turisti a kasina jsou dva hlavní zdroje zdejší ekonomiky.

Makajec s námi šlapal  jak na Tour de France. Když dojel k nějaké  atrakci, zaparkoval  způsobně a opatrně kolo, vytáhl mapku, ukázal prstem pozoruhodnost na mapce a pak prstem v reálu.

"Aha!"

Po prohlídce  jsme všichni zase usedli na svá místa a šlapalo se dál.

Jeli jsme kolem honosných kasín, vždyť taky Macao je asijské Las Vegas! Asi nejznámější je Casino Lisboa, název připomíná portugalskou kolonizaci. Ale i ostatní kasina  byla naprosto úchvatná.

Dojeli jsme do centra, na náměstí.

Tam ještě poslední  fotky. Průvodce  nabízí, že nás vyfotografuje.  A tak  fotí.  Fotoaparát  už nedá z ruky, a tak máme spoustu fotek: my spolu, spolu  s kolem, spolu  bez kola, já s řidičem, já na kole,  já řídím. "Moment, ještě na výšku. Teď, usmívat se, one two three, sýr," nařizuje fotograf.  Bylo vidět, že je naučený od asijských  turistů.

Macao je pozoruhodné, prošli jsme centrum, které samozřejmě není velké, hlavní ulice i uličky, prohlédli jsme si průčelí katedrály. Průčelí, to je jediné, co z ní zbylo. Na schodech se s touto dominantou města  fotografují svatební páry.

Značkové obchody lemují ulice, každý druhý je obchod s obuví, musí tady být neuvěřitelná poptávka!

Ovšem mimo centrum, kde nejsou turisti, to vypadá jinak.

Ja toužila hlavně po něčem k snědku, hledala jsem restauraci.  A hele,  vidím přeplněné bistro  na rohu.  Buď  zde vaří náramně  dobře,  nebo jsou v okolí jediní.  Za zkoušku to stojí ! Objednala jsem si podle obrázku. Ale nejdříve  přinesli   horký  nápoj. Začala jsem ten čaj popíjet, nijak mi nechutnal.

Rozhlížela jsem se kolem, všechno vybavení tu měli z plastu - židle, stolky, talíře, sklenky,  k tomu všechno v nejrůznějších barvách. Akorát  to  působilo dojmem ošumělým a starým.  Byli jsme jediní Evropani, a tak si ostatní  zase prohlíželi nás.  Některé překvapené pohledy se upíraly ke mně, obzvláště když jsem srkala z umělohmotného hrnku  horký čaj.  Noví hosté, kteří právě přišli a usadili se poblíž, si objednali. Servírka jim přinesla příbory a také  dostali  hrnky s čajem.  Na rozdíl ode mě, která jsem měla zrovna dopito, si v nápoji  začali umývat své příbory.  Je to jasné, já právě vypila vodu na nádobí!

Po dlouhém dni v Macau bylo na čase se vrátit zpět na terminál a rychlolodí  zpět do Hong Kongu.  Výlet se ale změnil v menší drama, blížil se totiž tajfun a na moři se zvedaly  velké vlny.  To ale nebylo zdaleka to nejhorší. Trajekt byl plný , byla zdá se špička, spousta lidí se vracela z práce domů.  Loď prorážela rozbouřené moře, všechno se houpalo, posádka začala pobíhat sem a tam a prvním pasažérům začalo být nevolno. Velmi nevolno.  Nebylo kam utéct. Ta hodina byla nekonečná ! Po chvíli už zvracel každý druhý. Vedle mě, přede mnou i  za mnou. Klimatizace jela na plné pecky, aby alespoň částečně zamezila šíření  zápachu. Pytlíky šly z ruky do ruky. Mně bylo relativně (za daných okolností) dobře.  Tohle jsem teda ještě nezažila. Ven se jít nedalo, člověk musel sedět připoután na sedačce a čekat, až  dorazíme do přístavu. Loď konečně přirazila ke břehu a lidi se bezhlavě řítili k východům, jako by utíkali z Titanicu. Honem rychle pryč. Říká se, že mořská nemoc na pevné zemi rychle přejde. Mé první kroky vedly do hotelového baru v posledním patře mrakodrapu s krásnou vyhlídkou.  Terasa byla zavřena kvůli tajfunu, aby to kuřáky a kochající se turisty neodfouklo. Mně to nevadilo, panáka si dám i vestoje a bez vyhlídky.